Ztráta miminka se dotkne nejen rodičů, ale i jejich dětí, sourozenců potraceného nebo zemřelého miminka. Jak tuto ztrátu sourozenci zpracují, to záleží především na jejich věku, povaze a chování rodičů. Je vhodné, aby chod rodiny zůstal pokud možno zachován, i když rodiče sami hluboce truchlí. Doporučuje se s dětmi o tom, co se stalo, upřímně hovořit, snažit se zodpovědět jejich otázky, mluvit o smrti a tématech, která dítě přináší. Buďte před dětmi vždy upřímní, na nic si nehrajte, neskrývejte své emoce. A poskytněte dítěti podporu a lásku, kterou v tuto chvíli potřebuje. Ne všechny děti potřebují odbornou psychologickou či psychiatrickou péči. Tu je třeba vyhledat, pokud hluboké pocity smutku u dítěte trvají déle než tři měsíce. Děti někdy toto trauma překonají snáze než dospělí. Obvykle se u nich objevují dvě tendence: buď se snaží schovávat věci, které si se sourozencem spojovaly nebo se snaží všem vzpomínkám na zemřelé miminko vyhnout.

Fáze truchlení u dětí

• popření, chaotické emoce, šok, ohromení, že se sourozenec neobjevuje, pocit omámení
• pocity viny, často doprovázený výčitkami, jak je možné, že já žiji, když sourozenec nežije
• uzavřenost, poruchy spánku a soustředění
• protest jako obranná reakce a snaha vrátit věci do starých kolejí
• pocit bezmoci, beznaděje a zoufalství, když zjistí, že protest nefunguje
• proces vyrovnávání, smíření, uklidňování

Jak děti vnímají smrt

Všechny děti smrt nějakým způsobem vnímají. Všechny děti nějakým způsobem truchlí. Obvykle se cítí ztracené a bezmocné. Často potřebují ujištění, že se toto již znovu nestane. Mohou se zlobit na rodiče, že miminko nezachránili. Mohou cítit vinu, že oni sami žijí, ačkoli sourozenec zemřel.

Děti do dvou let

I takto malé děti skutečně truchlí. Intuitivně vnímají ztrátu miminka. Nedokáží ji však zařadit do kontextu. Truchlí v kratších epizodách, v řádu minut. Nemají představu o smrti, ale cítí rozrušení ostatních. Své zážitky mohou oživovat ve hře. I když se mohou chovat, jako by se jich smrt sourozence vůbec nedotkla, mohou se tyto jejich vzpomínky vrátit později a mohou je i později verbalizovat, například při dalším těhotenství matky. Takto malé děti potřebují utišit, uklidnit, chovat a hladit. Je vhodné, aby bylo dítě v intenzivním kontaktu s osobou, která není ztrátou tak hluboce zasažená jako matka zemřelého miminka.

Děti ve věku 3 – 5 let

Tyto děti vědí, že se stalo něco tragického, ale význam smrti stále plně nechápou. Nechápou její nezvratnost a trvalost. Věří, že zemřelé miminko někde je. O smrt se někdy zajímají, ptají se na ni, například zda se mrtvé miminko znovu vrátí a proč ne. Mrtvému miminku stále drží místo ve svém životě. Mohou cítit za smrt miminka vinu. Je vhodné, aby se zúčastnily rozloučení s miminkem. Potřebují ujistit, že za smrt miminka nenesou žádnou vinu.

Děti ve věku 6 – 8 let

Školní děti zpravidla chápou, že smrt má nějakou příčinu, že každý jednou zemře a že smrt je definitivní. Nedokáží se však z touto skutečností samy vypořádat. Mohou být fascinovány kostlivci, duchy a strašidly. Často cítí smutek i zlost zároveň. Potřebují ujištění, že za smrt sourozence nenesou vinu, že ani dospělí nejsou všemocní, potřebují podporu, ochranu, péči a lásku.

Děti ve věku 9 – 12 let

Starší děti již chápou nezvratnost smrti a uvědomují si, že i ony mohou jednou umřít. Myšlenka na vlastní smrt nebo úmrtí rodičů je může děsit, mohou cítit bezmost. Mohou reagovat regresí (návratem do nižšího věku s jeho typickými projevy). Potřebují ujistit, že nemusejí být vždycky silné, že mohou být smutné, ale zároveň jim pomůže, mohou-li být něčím užitečné.

Dospívající

Smrt je děsí, protože si ji vždycky spojují s obrovskou bolestí. Vadí jim, že nevědí, co bude po smrti. Někteří z nich věří v posmrtný život. Smrtí se přesto vcelku často zaobírají, poslouchají písně o smrti, sledují filmy a příběhy s touto tématikou. Mohou však propadat beznaději, depresi, vzteku a sebevražedným myšlenkám. Obvykle jim pomůže zapojit se do činnosti komunity, obklopit se přáteli a cítit podporu v rodičích. Potřebují si o všem promluvit se svými vrstevníky a získat od nich povzbuzení.

Jak poznáte traumatizované dítě?

• Působí ztuhle, apaticky, jako by mimo sebe
• Dává najevo strach a úzkost, i když k tomu není zjevný důvod
• Straní se druhých lidí
• Projevuje agresivitu a hněv v neobvyklé míře
• Má neobvyklé projevy - tiky, nadměrná nepořádnost, zvláštní manýry
• Vykazuje příznaky deprese, zasmušilosti, apatie, podrážděnosti nebo přehnanou aktivitu
• Obviňuje se
• Stěžuje si na zdravotní potíže, bolesti bříška, hlavy a jiné nevysvětlitelné bolesti
• Nemá zájem o školu a učení
• Výrazně změnilo návyky týkající se spánku a jídla
• Je sebedestruktivní a má sklon k nehodám
• Chová se jako miminko, vyžaduje, aby se s ním tak zacházelo
• Vyhrožuje sebevraždou

Co dítě potřebuje slyšet?

• Můžeš mi věřit
• Můžeš se na mne spolehnout
• Zvládnu to
• Vždy tě vyslechnu
• Postarám se o tebe
• Jsi pro mne moc důležitý

Co dítěti může ublížit?

• Přemíra zábavy a atrakcí
• Používání eufemismů – usnul, ztratil se, odešel
• Nenaslouchání, nedostatek pozornosti a doteků
• Rady: „Nesmíš plakat, sourozenec by chtěl, abys byl statečný“. „Sourozenec je pryč, dlouho ho neuvidíš.“ „Sourozenec byl tak hodný, skvělý, že si ho Pánbůh vzal k sobě.“ „Máš ještě dalšího sourozence, případně maminka jistě bude mít brzy další dítě.“ „Jak můžeš takhle zlobit, smát se, dělat rámus, hrát si…, když ti umřel sourozenec.“ „Určitě se z toho brzo dostaneš, vždyť máš spoustu kamarádů!“ „Tys nepláčeš? Tys ho snad neměl vůbec rád!“ „Tvůj sourozenec je v nebíčku, tak nemáš proč plakat.“ „Tvůj sourozenec umřel, to je jako by usnul.“
• Porovnávání se zemřelým sourozencem a jeho idealizace
• Když dítě převezme rodičovské role a příliš ošetřuje rodiče
• Příliš volné hranice. Některé děti mohou začít zlobit, aby rodiče „neměli čas“ plakat

Co dítěti může pomoci?

• Když je včas informováno

• Dostatek času
• Jít na pohřeb; nenutit do účasti
• Napsat dopis, nakreslit obrázek, dát dárek zemřelému sourozenci, starší se mohou zapojit do příprav pohřbu
• Slyšet slova smrt, zemřel, a vysvětlit, co znamenají, případně ujistit se, jak tomu dítě rozumí
• Jednoduchá a přímá slova
• Mluvit o mrtvém sourozenci s druhými
• Nechat si něco po mrtvém sourozenci
• Prohlížet si společné fotografie
• Jít na hrob, přinést květinu, zapálit svíčku, pokud dítě chce
• Jít na místa, kde bývali společně
• Setkávat se společnými kamarády a společně vzpomínat
• Dělat něco, co dělal sourozenec, třeba i nosit podobný účes, oblečení
• Doteky a masáž
• Poskytnout informace o tom, jakým způsobem lidé truchlí a co při tom cítí
• Vyjádřit zármutek expresivně – hrou, tvorbou
• Obnovit co nejdříve běžný denní režim
• Společné trávení dní výročí, spojených se sourozencem
• Ujištění, že se mohou vrátit k životu, že jít dál neznamená zapomenout
• Vtip, humor, veselost, radost, ale netlačit se do něj
• Společná konstruktivní aktivita s rodiči
• Pozornost dospělých nejen ve chvílích, kdy pláče
• Hovořit s dítětem o traumatu, nenechávat o zcela o samotě
• Nechat dítě popsat své pocity, i když při tom bude rozrušené
• Snažit se vyslovit pozitivní myšlenu, např. i když mi zemřel bráška, můžu žít dál a brzy být zase šťastný
• Zkuste s dítětem relaxovat
• Dovolte dítěti běhat, cvičit, plavat, chodit na hřiště a podporujte jej v tom