Reakce na potrat

Ztráta dítěte patří mezi nejnáročnější životní situace. Vyvolává ochromení, obrovský stres, celkovou krizi. Zasahuje nás v oblasti emocionální, tělesné, kognitivní, sociální i spirituální. Výsledkem dobře zpracované krize by mělo být nalezení nové identity, nové dimenze prožívání sebe sama, lepší vzorce chování, nový prožitek smyslu, větší vnímaní vlastní kompetentnosti a odolnosti. Záleží na každém, jak se k životu po potratu postaví a jak s ním naloží. Právě ve správném zpracování traumatu spojeném s potratem může pomoci zkušený psycholog.

Člověk v krizi zpravidla prochází čtyřmi fázemi:

1. Fáze: ohrožení. Žena po potratu prožívá intenzivní úzkost. Ta aktivizuje obvyklé zvládací (copingové) strategie, které jí mají pomoci situaci zvládnout. Pokud žena situaci nezvládá, nastupuje druhá fáze, a to v horizontu minut, hodin, maximálně pár dní.

2. Fáze: zranitelnost a nedostatek kontroly nad situací. Žena zjišťuje, že nad situací nemá žádnou kontrolu. Je dezorientovaná, cítí se zmatená. Nechápe, že obvyklé způsoby, kterými životní těžkosti zvládala, nyní nepomáhají. Může být zcela ochromená. Pokud situaci stále nedokáže vyřešit, nastupuje třetí fáze.

3. Fáze: předefinování krize. Žena si uvědomuje své pocity. Zkouší různé způsoby, jak situaci zvládnout – jak ty, které se jí osvědčily v minulosti, tak nové rady, které zjistila například na internetu. V této fázi lidé nejčastěji vyhledávají odbornou pomoc, zpravidla psychologa. Pokud situaci zvládnou, vrátí se do stavu, jak fungovali před potratem.

4. Fáze: závažná psychologická dezintegrovanost. Má negativní dopad na ženu, partnera, rodinu i její okolí. U žen po potratu se mohou objevovat významné kognitivní i emocionální změny, zpravidla jsou to úzkostné reakce, panika, tunelové vidění, emocionální nestabilita, neustálé prožívání svého utrpení. V takovém případě je nezbytně nutné přimět ženu, aby navštívila psychologa nebo psychiatra.

Mnohé ženy po potratu cítí zborcení vlastní identity, nerozumějí sobě ani svému prožívání, na chvíli přestávají rozumět i okolnímu světu. Některé se cítí ohrožené. Uvíznuté v neznámém časoprostoru. Mohou se objevovat pocity viny, stud, zkreslené vnímání reality. Žena, která potratila, se může nenávidět, může toužit po smrti, hledat viníka, být agresivní vůči svému okolí. Může se snažit o útěk nebo u ní může propuknout panická reakce (obrovská úzkost, chaos, zúžení zorného pole, zhoršená schopnost rozhodovat se).

Některé ženy, které prožily potrat, vzpomínají jistou derealizaci – mají pocit, že to, co se děje, se jim nestalo, že se to odehrálo ve filmu nebo že se jedná o prožitky někoho jiného. Občas mají pocit, že se potrat vlastně ani nestal. Nejsou schopné se soustředit, jejich myšlenky těkají, čas vnímají velmi zkresleně. Někdy u nich dochází k regresi, vracejí se ve vzpomínkách a fantaziích do svého dětství, dospívání, do dávných situací, ve kterých se cítily dobře.

Na potrat mohou ženy reagovat tzv. akutní reakcí na stres. Jde o psychickou poruchu, která vzniká u člověka jako reakce na výjimečný duševní nebo fyzický stres. Obvykle odezní během několika hodin nebo dní. Typickými příznaky jsou úvodní ustrnutí, zúžení vědomí a pozornosti, neschopnost chápat podněty a dezorientace. Žena se poté může stáhnout nebo být naopak hyperaktivní. Po fyzické stránce dochází ke zrychlení tepu, pocení a červenání. Na toto období může přetrvávat částečná nebo úplná amnézie.

Na akutní stres způsobený potratem ženy reagují aktivně nebo pasivně. Aktivní reakce slouží k rychlé mobilizaci změn. Projevuje se zvýšením svalového napětí, zrudnutím, pocením, pocity horka, zrychlením tepu, dechu, výraznou mimikou, psychomotorickým neklidem, neobyčejnou svalovou sílou, poruchou koordinace, výraznými emocemi, paradoxními emocemi (například smíchem), třesem, agresí nebo autoagresí.

Méně častá je pasivní reakce, kdy je žena naopak apatická, ztuhlá, pohybuje se nemotorně, je bledá, má ledové ruce a nohy, dochází u ní ke zpomalení fyziologických procesů, chvěje se zimou, má v obličeji maskovitý výraz, nedává najevo téměř žádné emoce, má sníženou citlivost a vnímání, čas se jí zdá příliš dlouhý, má pocit, jako by se na sebe dívala zvenčí, není schopna pořádně porozumět tomu, co jí kdo říká nebo co se po ní chce a vyhýbá se očnímu kontaktu. Snad chce podvědomě budit dojem, že se chová rozumě.

Říká se, že truchlení je proces, kterým se odpoutáváme od člověka, kterého jsme ztratili a který nás opět přivádí k tomu, abychom žili svůj vlastní život. Truchlení je jednou z nejzávažnějších krizí, ale zároveň i příležitostí, jak se změnit k lepšímu…