Báseň zemřelému miminku

Tobě, moje milované miminko…

Věřila jsem, že nic nemůže se Ti stát,

vše, co měla jsem, chtěla jsem Ti dát.

Bříško, kde bydlelo jsi, hladila jsem svou dlaní,

mluvila jsem k Tobě ráno, večer, za svítání.

Zdálo se jen chvílí, než přijdeš mezi nás,

my popohnat každý den chtěli ten čas.

Bráška Tvůj hladil Tě na bříšku

já snila o tom, jak spíš tam v pelíšku.

Tvé srdéčko však náhle přestalo bít,

já nemohla uvěřit, že už víc nebudeš žít.

Než stihla jsem se s Tebou tiše rozloučit,

rozhodlo jsi se, mrtvé, rychle narodit.

Naposled dotkla jsem se Tvého tělíčka,

a pak Tě odnesli – byla to chvilička.

Srdce mi stále smutkem krvácí,

bolest a zoufalství vůbec se neztrácí.

Hladím prázdné bříško a koukám na nebe,

pláču a táži se, zda hledím na Tebe.

Duše má každého obláčku se ptá,

zdali Tě, miminko, z nebíčka zná.

Skryji Tě navždycky ve vzpomínkách svých,

i když tu s námi víc nemůžeš být.

Snad jednou, až nadejde i můj čas,

andílku můj, uvidím Tě zas…